Doslov Martina Pilaře, literárního historika a kritika:
Vlastně to není až tak dávno, kdy české tiskoviny přinášely různé zprávy o životě v cizích zemích, ačkoliv jejich autor často znal pouze teplotu moře na blízké pláži a kvalitu jídla v okolních restauracích. Mnoho těch zpráv končívalo úlevným poznáním, že doma je stejně nejlépe! Kniha Jana Trávníčka má k takové povrchnosti daleko a její autor, který působil také jako publicista, se vyhýbá frázím. Dobře ví, že bývají lživé.
Ve vyprávění o peripetiích hlavní postavy Radka se prolínají dvě časové roviny. Ta první je mozaikovitě poskládaná z autentických příběhů, které se udály skupině muzikantských „zlatokopů“, kterým bylo už před pádem železné opony dovoleno, aby si jezdili vydělávat do Norska (samozřejmě za hodně vysoké finanční odvody státní agentuře). Zdaleka nejde o jen o veselé příhody z blahobytného Západu, i když některá vyprávění se téměř podobají jakýmsi anekdotám, jež se skutečně staly. Mnohé situace, v nichž se námezdní pracovníci z komunistického Východu ocitli, byly náležitě trapné – jak už to v životě bývá… Ačkoliv Norsko není líčeno jako ráj na Zemi, tak pro Radka a jeho spoluhráče je stále znovu a znovu překvapivé, že zde na rozdíl od českých poměrů existuje férové jednání, dodržení daného slova, že zde není běžné podplácení (které je naopak velmi tvrdě trestáno) a že Norové nejsou zvyklí brát si to, co jim nepatří.
Druhá časová rovina se odehrává až poté, co Radek ukončil kariéru profesionálního muzikanta a rozhodl se pracovat v regionálním tisku. Divoké polistopadové podnikání (zvláště v oblasti médií) je zde obnaženo ve vší své politováníhodné grotesknosti. Na vedoucích místech se ocitají sebevědomí amatéři, kteří své profesi nerozumějí, výsledky výběrových řízení jsou předem domluveny, odevzdané zakázky nejsou vždy proplaceny, profesionální čest téměř neexistuje, podmazávání nebylo vymýceno a kleptomanské návyky stále přežívají. Teprve zde tedy jde o skutečné zlatokopectví, v němž se na počet obětí nehledí. Radek si však nezoufá a neztrácí smysl pro humor. O českých spisovatelích (i filmařích) se ostatně v zahraničí často říká, že i z tragického tématu dokáží udělat komedii. Nevadí, že jde o „černý humor“, ale ve střední Evropě asi bez legrace nelze žít.
V úvodní části textu se čtenář dozví, že „postavy v této knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími, nebo mrtvými je čistě náhodná“. Napadá mne, že ji tam asi vpašoval troll, který v textu neustále mění rozměry a podobu, objevuje se, když to Radek nejméně čeká, a pokaždé má po ruce nějakou taškařici. Vždyť přece za všechno může troll!